Pořád si nemůžu zvyknout na to, že když kouknu ven z okna, je potažmo všude bílo. V pátek ráno to byl pořádný šok při otevření dveří - snad věčnost jsem stála jako přimražená a sledovala ty bílé věci snášející se z oblohy. Špatnou náladu způsobenou počasím mi částečně zvedla
lithin, která byla z prvního sněhu opravdu nadšená. Celý den ve škole jsem většinou jen koukala z okna, pozorovala poletující vločky, vzpomínala na minulou zimu a přemýšlela nad tou letošní. Těmito činnostmi jsem vlatně strávila i sobotu, protože mi není dobře a nechtělo se mi nic moc dělat.
Nemám ráda rýmu, kašel a jejich kombinace je pro mě málem smrtelná (to mám po tátovi), ale dnes jsem si uvědomila, že nemusím na taneční, za což můžu vděčit právě těmto dvěma "nemocem". Radujme se... Taneční se můžou zdát jako smysluplná náplň volného času, ale opak je (pro mě) pravdou. Miluju tanec, ale ne na podpatcích, v šatech a se spoustou nešiků okolo sebe. Horší je snad už jen fyzika, vyšívání a hokej. Naštěstí lekce končí už za 3 týdny.
Žádně převratné novinky nemám, jen mi minulou středu někdo ukradl mobil, mojí milovanou motorovou pilu, jak ho jistí škodolibí lidé překřtili. Je mi to líto hlavně kvůli té dvoustovce telefonních čísel. Musím podotknout, že ukrást můj mobil se zloději moc nevyplatilo, protože bych se moc divila, jestli ho vůbec prodá, protože byl příšerně poškrábaný, počmáraný lihovkou a zadní kryt byl promáčklý, protože kamarádovi spadl na schody, když telefonoval a ještě na něj šlápl... :) Budiž mu země lehká. Mobilu, ne kamarádovi. :) No, už raději končím. Mějte se a smějte se. :)